1. dubna 1992. Poprvé doopravdy spolu, poprvé se na sebe dívají, drží je obě v náručí, každá přisátá k jednomu prsu. Tak dlouho o téhle chvíli snila. Jaký to s nima asi bude? Budou si rozumět? Bude jim dobrou matkou? A budou ony dvě na sebe hodný? Budou se mít rády? Nebo spolu budou válčit? A budou spolu mít lepší vztah než ona se svou matkou?

Především budou celý život propojený. Sestry mezi sebou, matka s dcerami, někdy všechny dohromady. Někdy matka s každou zvlášť, s každou trochu jinak. Ale ta láska, kterou jim dala, když byly ještě u ní, ta láska se neztratí. Ta už je mezi nimi navždy.

Jako malý jsme si spolu hodně hrály. Ale taky jsme se hodně praly. Rivalita? Možná. A nebo jsme si jen budovaly svoje místo na světě. Hrály jsme si, že jsme velký ségry a každá už máme svoji rodinu. Taky jsme si hrály na obchod a na školu a na pani s dítětem. Já jsem byla ta přísná, ona ta hodná.

Je nám asi dvanáct. Se ségrou to máme mezi sebou trochu divoký. Někdy jsme tak strašně stejný, až je to k nesnesení. Moc dobře víme, co tu druhou naštve, a někdy toho taky velmi dobře zneužíváme. Vztek. Propojení. Díra ve dveřích, protože do něj sestra zarazila kladivo. Ale jinak se máme docela rády.