Menu
Autor: ANETA MACOLOVÁ
Situace nás už nějakou dobu nutí přizpůsobovat náš osobní i pracovní život pandemii. Ta v mnoha ohledech naší společnosti nastavila pomyslné zrcadlo, z jehož odrazu se mohou mnozí inspirovat. Jaký odraz nastavila české kulturní a umělecké scéně? Co by si měly galerie z dosavadního více než ročního fungování v online prostoru odnést? Aktuální stav pro náš web okomentovala vedoucí Středoevropského fóra Olomouc a kurátorka sbírky moderní grafiky Muzea umění Olomouc Barbora Kundračíková.
Nastavila pandemie umění zrcadlo? Změnilo se podle Vás něco?
Myslím, že mnoho, ačkoli právě teď asi vítězí touha vrátit se prostě zpět – a čirá radost z toho, že můžeme znovu otevřít, byť nevíme, na jak dlouho, ani s jakými přesně opatřeními máme počítat, mimo ta zcela základní. Osobně prožívám daleko větší sepětí se světem, mám pocit hlubšího sdílení „navzdory”. A určitě, i když možná trochu paradoxně, se potvrdilo, že umění není přídavek – tak jen doufám, že všechny podněty opravdu vytěžíme.
Jak bude vypadat svět umění po pandemii?
Na predikce nejsem dobrá, v co doufám, je větší rozhodnost a také pestrost. Potřebujeme saturovaný systém, ve kterém budou progresivní i klasické formy, dobré i špatné umění – už jenom proto, že nás učí hodnocení, vedou nás k rozpoznávání a ověřování toho, co smysluplné a hodnotné je, čím má smysl trávit čas, k čemu má smysl směřovat, co nás převyšuje.
Různé formy online prostředí a distančního sdílení se osvědčily, zjevně je možné jejich prostřednictvím nejen o umění hovořit, ale také je tvořit. Jistěže preferuji osobní, smyslovou zkušenost, online ale nemusí být jenom surogát. Docela oceňuji cestu letošního Divadelního světa Brno – s omezeními ale přece, a s divadlem klidně ke snídani. Možná je to trochu utopie, ale proč ne? Tím spíše, pokud pro ni vytvoříme adekvátní pravidla a nebudeme se nutit do nefunkčních forem.
Dva poznatky – na straně jedné, že vše je možné, pokud o to stojíme a věříme tomu. Na té druhé, že je potřeba energii soustředit a nemělnit. Určitě se osvědčily komunity. Trochu jsem se bála – a pořád ještě bojím – toho, že nás globál zahltí. Nakonec se ale ukázal přesný opak.
Těžká otázka… Asi by bylo možné říct, že pocit jistoty, který nám vzala, vyvážila chuť svět aktivně tvořit. Samozřejmě to ale platí jenom o určité skupině lidí a některých částech světa, těch privilegovaných. Mou profesní oblastí je umění, o kterém ráda hovořím jako o nástroji sebereflexe a potenciálních změn. Zacházím tak s ním ale? Sama za sebe bych si chtěla z toho celého odnést jedno poučení – je potřeba zjednodušit a cílit! Více (se) učit, více se soustředit, méně plýtvat. Jsou to samozřejmě všechno jenom banální poučky, než se převedou do praxe – takže více převádět do praxe!
Určitě – a určitě to také dělají. Asi bych ale zdůraznila, že online není sebespasitelný. Problém, který s ním mám, je ten, že jeho možnosti nejsou nekonečné ani univerzální. Je to jenom další prostředek, který máme k dispozici – a podobně jako řadu jiných jej musíme umět ovládat. Jakkoli velký fanoušek nových technologií a digitalizace jsem, docela bych vítala kritické projekty, které práci s daty prověří. Jinak se teď na téhle vlně povezeme všichni.
Muzeum umění Olomouc má naštěstí s podobným typem programů velkou zkušenost – od roku 2012 třeba provozuje online databázi CEAD (www.cead.space) související s projektem SEFO (Středoevropské fórum). Její součástí jsou videodokumenty, záznamy z ateliérů apod. Máme také výjimečná edukační a produkční oddělení, která stále nové možnosti kontaktu s návštěvníky zkoušejí.
Platí to nejspíš obecně, první vlna překvapila, nejen sama o sobě, ale také reakcí produkce i publika, zatímco ta druhá přinesla spíše uklidnění a obojí ustálila. Myslím, že jsme z krize vyšli dobře a s o něco pevnější základnou. Teď půjde o to, jak s ní pracovat dále. A to už nebude jen o institucích jako jednotlivcích – myslím si, že půjde daleko více o spojení napříč systémem.
Z toho, co pozoruji já, bych zmínila tři věci – zájem o nová média, reciproční obnovení zájmu o ta stará, respektive zkušenost s jiným typem fungování institucí jako potenciálních komunitních center. Oblast nových médií je v Čechách stále podceňovaná. Pro tuto chvíli ale nabízejí ohromné množství možností, protože jsou určeny pro jiné platformy než nutně ty expoziční nebo galerijní. Zároveň se ale vracíme i ke starým nástrojům a prostředkům, protože se znovu osvědčily – mám na mysli třeba zvuk a narativ, který jednoduše nese. Odtud nekonečné množství podcastů. Byla bych obezřetná, protože velká popularita obyčejně značí stejně velký brzký propad, ale připadá mi to skvělé – nevidět totiž nutí si představovat a představovat si znamená projektovat světy, které nejsou, ale mohly by být. Což je dobrá metafora současné situace. Podobně se ale osvědčila také malba nebo kresba, i kdyby mělo jít o různé formy streetartu nebo domácího kutění. To znamená, že pořád věříme vlastní kreativitě, osvěžili jsme si spojení mezi myslí a rukou a dokážeme se taky nudit. Lepší zprávu jsem neslyšela!
K těm komunitním centrům – nové instituce typu Fait Gallery nebo Plato se o něco podobného snaží od počátku. Nabízejí programy pro děti ze zvláštních škol, handicapované, pro skupiny se speciálními potřebami nebo subkultury. Jistěže je to složité, ale také obdivuhodné. Pro státní instituce, které reprezentuji já, přichází doba změny teď. „Veřejné” začíná mít nový význam. Budeme muset hovořit adresněji, publikum aktivně hledat, svou roli přesně plnit – a to je výzva, se kterou se prozatím, alespoň podle mě, docela dobře vyrovnává třeba královéhradecká galerie.
Krom těch našich, které jsme na podzim slavně instalovali a vlastně nikdy neotevřeli, jsem loňské léto v Rudolfinu asi tisíckrát viděla Davida Claerbouta a Michaëla Borremanse. Dobrá příprava v poločase.
Na konci června letošního roku otevíráme dlouhoočekávané trienále současného středoevropského umění – dobrodružství pro všechny zúčastněné, také ale jiná verze snění o světě, který ještě nevidíme, ale chtěli bychom. Od začátku se hodně obrací dovnitř instituce, vzhledem k okolnostem jsme jej ale nakonec vyvážili stejně intenzivním pohledem vně, na veřejný prostor a město. Nebude masivní co do velikosti akcí, je to ale docela kompaktní struktura, která zahrnuje řadu partnerů v Olomouci, třeba PAF, EDO, AFO, Tyflocentrum nebo univerzitu a Galerii Caesar, taky ale partnery ve střední Evropě. Ludwig Museum, MCK Krakow nebo Východoslovenskou galerii, s tou spolupracujeme dlouhodobě a rádi. Teď jsme navázali kontakt také s lineckým Lentosem. A speciálním hostem trienále je moje oblíbené Kassákovo muzeum v Budapešti. Využíváme rovnocenně virtuální i reálné platformy, spoléháme na to, že léto bude aktivní a chceme využít všechnu energii, která nám zbyla. Začínáme 24.6. – a srdečně zveme!
Muzeum umění Olomouc je státní instituce, dostane se na ni tedy při přerozdělování finanční podpory. Jak si podle Vás budou stát malé organizace a galerie a spolky? Ustojí pandemii?
Doufám, že ano! Taky ale doufám, že se systém narovná zevnitř – že přestane být separátní a naučí se sám své prostředky přerozdělovat. Státní instituce se budou muset otevřít – a není důvod, proč je nevyužívat jako bezpečné platformy, na kterých lze velice intenzivně experimentovat. Reálně to tak také funguje, co chybí, je záměr a organizace.
10. Galerie hlásí znovu otevřeno, kterou výstavní expozici byste doporučila?
Všechny! Nemám preference, jsem ráda, že už zase lze vstoupit dovnitř.
Vedoucí Středoevropského fóra Olomouc a kurátorka sbírky moderní grafiky Muzea umění Olomouc Barbora Kundračíková.
foto: Aneta Macolová