Menu
Autor: ELIŠKA GOGOLOVÁ
Vždyť každá studánka v lese
na hladině nebe nese,
kdyby jí nebylo,
o zem by se rozbilo.
Jako studánka a nebe se ve snímku Otvírání studánek vzájemně zrcadlí kantáta Bohuslava Martinů a filmová imaginace Alfréda Radoka. Již v úvodním záběru obarvuje hudba obraz podobně jako přicházející jaro krajinu.
V každém kraji je to jiné
ale u nás na Vysočině
děti z jara studánky vždy čistí.
Textem básně Miloslava Bureše, na jejíž motivy Martinů kantátu napsal, začíná filmový koloběh života zachycený ve výtvarných záběrech kameramana Jaroslava Kučery. Venkovským životem prochází mezi dětmi a staříky či mezi nevěstou a ženichem poutník, který se vrací do svého kraje. S vědomím, že tímto poutníkem je jaro, se nechávám provést dialogem zpěvu se studánkou ke klavírnímu sólu, které ve statickém záběru rozeznívá zvon. Anebo je zde klavír rozezníván zvonem? Obraz letní svatby jakoby vystavěný rytmem hudby intenzivně promlouvá svojí kompozicí: zpoza dřevěných polen vychází zástup babiček očekávajících manželský pár. Sváteční průvod se zrcadlí na hladině vody, jednotlivé lidské postavy doplňují alej mladých stromků, společně připomínají jednotu člověka s přírodou. Tmavé siluety průvodu procházejí zasněženou krajinou a nahrazují poutníka tentokrát v podobě odcházejícího podzimu. S ním odešla i barva obrazu, jehož černobílou podobu poté umocňuje kontrast obsažený také v melodii kantáty.
Potkal jsem jeseň.
Co před ní bylo jar a zim!
Z oblohy šlehají plameny jeřabin
a cítíš vůni posledního sena.
Z té modře a větrnosti čisté jako já,
i všichni vy jste, i stará bříza pokřivená.
I v dalších záběrech Radok houslemi, violami a klavírem důmyslně rozehrává krajinu. Vjem z Otvírání studánek se zrcadlí v mé následné procházce lesem, během níž slyším v rytmu šumění stromů a praskání větví jarní chřibskou kantátu, která mně k otázce, zda hudba rozehrává krajinu nebo naopak, říká: „Vždyť každá studánka v lese na hladině nebe nese.“ Každá krajina tak v sobě zřejmě hudbu ukrývá.
Před závěrem filmu postavy z obrazu vycházejí, zase se do něj vracejí a přicházejí k divákovi blíž. Zástupy dědů a babiček tvoří tři obrazové plány a čtvrtý z nich, ztělesněný tanečníky, původně „vystupoval“ z plátna do prostoru, takže jeviště se takto vzájemně zrcadlilo s projekcí. Film byl totiž součástí představení Otvírání studánek Laterny magiky, prvního multimediálního divadla na světě, u jehož zrodu stál právě Alfréd Radok. Studánky však byly ještě před svým uvedením v rámci představení „Zájezdový program“ v roce 1960 uzavřeny. Pro tehdejší režim byl nepohodlný jak „odpadlík“ s americkým občanstvím Martinů, tak i „židovský expresionista“ Radok. Otevírání nastalo až při premiéře v roce 1966, kdy se do Laterny magiky vrátil i Alfréd Radok. Ten se ale už nevrátil do republiky po okupaci v roce 1968 a zůstal ve Švédsku, odkud již dříve dostal pozvání, aby v Göteborgu režíroval.
My máme ovšem naštěstí možnost se k otevřeným studánkám Radoka a Martinů průběžně vracet, a to s vědomím, že pokračování filmu se odehrává před jeho projekčním plátnem, v našem případě televizní obrazovkou či monitorem. Každý z nás si může doma vytvořit svoji inscenaci a s jarem vyčistit své vnitřní studánky. Třeba v podobě jarního úklidu, pletení ponožek, ranní skin care, přesazování rostlin, čištění plátěných tenisek nebo přípravy nedělního oběda.
