ČLÁNKY A REPORTÁŽE

Na výstavu

Autor: ELIŠKA GOGOLOVÁ

Podzimní období pomalu střídají zimní mrazíky, v pražských galeriích to však kvete. Pokud se vydáte na procházku centrem Prahy a budete se chtít kulturně rozehřát, vybrala jsem pro Vás pět výstav, které mě v poslední době oslovily.

Erika Bornová, Šílenství je stráž noci

Přestože je Erika Bornová známá především jako sochařka, v Colloredo-Mansfeldském paláci vystavuje malířská a kresebná díla vytvořená v posledních letech.  Expozici uvozuje intimní představení samotné autorky, celá jedna místnost je orámována více než šesti desítkami jejích tváří v divokých barevných tónech. Tyto autoportréty vznikaly v průběhu roku 2018, tedy v době, kdy Bornová trpěla částečnou ztrátou zraku jednoho oka. „V této tísnivé situaci jsem si dala za úkol denně zachycovat svou podobu podle pohledu do zrcadla, který byl díky ztrátě zraku nutně deformovaný a rozostřený, a taky podle aktuálních pocitů,“ uvádí Erika Bornová v rozhovoru s Martinou Pachmanovou v časopise Quartal a pokračuje: „Když jsem začínala vidět, zájem o vlastní tváři mě opustil.“ Silný zážitek ze začátku výstavy, kdy člověk v autoportrétech Bornové začíná postupem času spatřovat vlastní emoce, je v dalších částech doprovázen poklidnými velkoformátovými obrazy mořských bezobratlovců a rostlin. Práce s olejovým pastelem z papíru až vystupuje, divák má tendenci vodní bytost pohladit. Z autorčina přístupu je cítit jak zaujetí přírodní estetikou, tak i její vniknutí pod povrch mořských forem. Zároveň má práce Bornové ekologický podtext, sama přiznává, že přírodopisné cykly nepřímo reagují na devastaci naší planety. Šílenství je stráž noci přímo odkazuje k jedné z básní Rainera Marii Rilkeho, kterému jsou spolu s Almou Mahler věnovány poslední dva sály expozice. Krom toho, že jsou tyto dvě osobnosti generačně spjaté, jsou pro autorku důležitou inspirací, jejichž cesty se pravidelně kříží. Četba Rilkeho přivedla Bornovou k Almě Mahler, která komponovala písně na motivy jeho básní, a tak jsou teď oba, Alma z polychromovaného polystyrenu a Rilke a jeho ženy na kartonu, usazeni do prosvětlených pokojů Colloredo-Mansfeldského paláce.

Frida Kahlo, Fotografie

Další umělkyně, jejíž výstavu netvoří její nejznámější práce, nýbrž padesát let ukrytý fotografický archiv, je mexická malířka Frida Kahlo. Výstavní prostor Domu u Kamenného zvonu v komorním prostředí přináší asi 250 snímků, prostřednictvím kterých poznáváme magické pozadí života, partnerské i politické volby a významná přátelství této umělkyně. V šesti kapitolách se postupně vyvolávají fotografie z Fridina dětství zachycené jejím otcem – profesionálním fotografem, i času stráveného v nemocničních postelích. Vystaveny jsou snímky neznámých autorů i světoznámých osobností fotografie: Man Raye, Edwarda Westona, Tiny Modotti, Martina Munkacsiho, Nickolase Muraye, Gisele Freund. Jedna místnost je pak věnována společenským proměnám Mexika a jeho původnímu obyvatelstvu. Frida se mi skrze fotografie nejvíce přiblížila v momentě jejího zásahu přímo do vyvolaného snímku. Podobně jako nemoc a vážná nehoda poznamenala její tělo, tak autorka vystřižením či vyřezáním části fotky poznamenala výpověď daného snímku. Deformovaných fotografií bylo na výstavě jen pár, a tak mi nezbývá než přemýšlet o dalších případných Fridou provedených změnách, které zůstaly skryty v archivu.

Pavel Dias, Torzo – Vzpomínky pro budoucnost

Z Domu u Kamenného zvonu je to kousek do Domu u Černé matky boží, z neogotického domu plného fotografií tedy do kubistického domu plného fotografií. V nejvyšším patře Gočárovy stavby nám naši minulost připomínají fotografie Pavla Diase. Výstava pojmenovaná Torzo – Vzpomínky pro budoucnost představuje výraznou část Diasovy dokumentární tvorby, a to cykly fotografií z koncentračních táborů, které navštěvoval a fotil dvaatřicet let. Důležité je v jeho práci zachycení proměny v čase, fotografování pietních akcí a památníků na těchto místech, které odhalují symbolické scény, usebrání a místa paměti. Sám Dias si uvědomoval, že cyklus Torzo nemá sloužit pouze jako paměť, nýbrž také jako mravní poselství. „Chápal důležitost vzpomínek pro budoucnost.“

Markéta Magidová, To není víla, to je máma

Na zastávce metra ve venkovní Galerii Vltavská vedou dialog s Faunem a Vltavou digitální velkoformátové obrazy Markéty Magidové. Sousoší Faun a Vltava na fontáně navržené manželi Hudečkovými v 80. letech vyobrazuje Fauna hrajícího na flétnu, mezitím co Vltava po sobě nechává stékat pramen vody. Magidová ve své práci mícha kartami stereotypů a ukazuje mytologickou dvojici v jiných konstelacích, flétnu mění ve Faunově ruce za kojeneckou láhev a staví Fauna i Vltavu do výhradně rodičovských pozic. Dialog sochy a obrazu se tak promítne do diváka například v podobě otázek, komu přísluší jaké rodinné role a kdo vlastně rodinu jako takovou tvoří.

Svědci Kokoliovi

V uličkách centra Prahy se v ulici Jilská 14 ve stejnojmenné galerii nacházejí uličky studentské imaginace. Ateliér grafiky 2 z pražské AVU zde vytvořil až dialogickou hru s divákem rozdělenou do několika místností, podlaží i poschodí. Svědci Kokoliovi jsou ukázkou mladé tvorby a zároveň možností vyvolat v návštěvníkovi pnutí nalézat v obraze nebo v místnosti skryté souvislosti. „Opakovaně kreslit stále stejný pohled, nekreslit jinak, než že kreslíš rukou druhého, chvíli kreslím já, chvíli ty, nemluvit.“