“V únoru roku 1995 jsem přijel poprvé na Horňácko, a to na fašank do Velké nad Veličkou. Na sobotní zábavě (koštu slivovice, jak se tomu také říká) jsem vyhrál v tombole 1. cenu – fůru dřeva, kterou jsem obratem vyměnil za nocleh, abychom měli s kamarádem kde přespat. 

To však nebylo to nejdůležitější. Celá atmosféra, která to vše provázela – lidé, muzika, nedělní fašanková obchůzka, krajina, to vše mi doslova učarovalo. Měl jsem pocit, že tady jsem se narodil a vyrůstal. Vše mi bylo neuvěřitelně povědomé a známé. Horňácká muzika navíc opanovala moji mysl tak, že když jsme se s kamarádem vraceli v neděli večer domů jeho starou Oktávií, motor automobilu hučel v rytmu sedláckých a já v tom hukotu po celou dobu cesty až do Olomouce jasně slyšel i jednotlivá slova písní. A to byl vlastně začátek mého „propadnutí“ Horňácku.

Pak už to šlo ráz na ráz – v červenci Hoňácké slavnosti a další rok opět fašank. Ale to už jsem měl ve Velké přátele, kteří mi pomohli najít „tu pravou muziku“, která ještě hraje tak, jako hrávali staří hudci. Byl to především pan Jura Hudeček a s ním Emil Miškeřík, kteří mě nasměrovali na muziku Ležhory. Na jejich popud jsem vyhledal Petra Miškeříka i Jarka Podlouckého a to byl začátek cesty k realizaci nahrávky horňácké muziky.

V té době byla soukromá nahrávací studia a vydávání hudebních CD nosičů ještě v plenkách. Ani nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha pustit se do tohoto projektu. V Olomouci bylo jediné nahrávací studio u Karla Plíhala. Šlo o malou sklepní místnost asi 5×4 metry, přepaženou uprostřed prosklenou stěnou, kde na jedné straně byl mixážní pult a na druhé mikrofony pro interprety. Po mém vysvětlení, co bych chtěl nahrát, jsme upustili od představy, že by se muzikanti či zpěváci do studia vešli a postupně jednotlivé písně nahráli. Jediná možnost byla nahrávat ve velkém sále.

Tak tedy vznikla nahrávka CD Fašanek v prostorách U-klubu v Olomouci. Vše na živo a hned napoprvé v jednom dni. Snaha zkusit něco dohrát druhý den vyšla naplano.

Samozřejmě, že kolem nahrávání panoval zpočátku velký zmatek a nejistota. Všichni – zvukaři, muzikanti i zpěváci – se snažili, seč mohli, o profesionální přístup. Nutno však podotknout, že někteří z interpretů měli před sebou mikrofon poprvé v životě. Zvukaři zase, jak se později přiznali, nikdy nedělali zvukový záznam živého vystoupení. Postupně si ale všichni zvykli na dané podmínky, zjistili, co se od nich chce a za vydatné podpory dobré slivovice zvládli do večera nahrát celý repertoár.”