Tábory, to je moje velká srdcovka. S kamarádkou Janou jsme obrážely všechny možné. Vyrůstaly jsme v Čelákovicích, ale neváhaly jsme opustit komfortní zónu a přihlásit se na tábor pořádaný jakýmkoliv domem a dětí mládeže v Praze. O pražských klucích v devadesátých letech kolovaly zvěsti, že chodí líp oblečení než našinci, nosí ofiny podle vzoru fotbalových megahvězd a jsou prostě mnohem hustší než týpci z našeho polovenkova, kde se věkový průměr udržuje dlouhodobě kolem sedmdesátky.

Na jednom táboře vzniklém pod taktovkou jistého pražského domu dětí jsme se s Janou zamilovaly do stejného kluka. Jmenoval se Tonda Kuta a byl ze Zlatníků. Takže vidíte, že atraktivní hoši se vyskytují nejen v Praze. Nevybral si ani jednu z nás, ale jistou Lucku, což jsme sice svorně obrečely, ale zato naše přátelství neutrpělo šmouhu a my mohly ve dvojici obrážet tábory dál. Ovšem dlužno ještě podotknout, že pražský dům dětí nabízel sice během léta výuku angličtiny, což se hodilo těžce budovanému image mladičkých intelektuálek, jenže byl hlad. Peníze na svačiny a vydatné obědy shrábli angličtí lektoři, tak jsme z hladu snědly tuším během pouhých dvou dnů všechny sladkosti, co nám zabalily maminky na celý čtrnáctidenní pobyt. Bolelo nás břicho, ale strašně. A pak už celý zbytek pobytu. Jenže to už z hladu. Suma sumárum – vrátily jsme se sice bohatší o pár anglických frází, ale bez Tondy a hladové až na půdu. Takže jsme se pro příště držely českých táborníků. 

Já se jich držím doteď. V roce 2012 jsme s mým klukem neměli peníze na dovolenou a napadlo nás, že bychom mohli jet na tábor jako vedoucí. Je to nesmírně přízemní – ehm, buďme upřímní, poněkud vyčuraný – důvod, ale vyvinula se z toho dlouhodobá spolupráce. Nejen ta partnerská, protože jsme se nakonec vzali a aktuálně se nacházíme v kontinuálním procesu plodění potomků, ale i táborová, protože s touto partou jezdíme na Vojtův mlýn nepřetržitě dodnes. Vynechala jsem pouze srpen 2018, kdy jsem byla v šestinedělí a nedovedla jsem si předstravit táborničení s nonstop přisátou dcerkou na prsou. Nicméně o rok později už s námi jela a loni také a letos, pokud vše dobře půjde, pojedeme zase.

Naprosto respektuji, když někdo není táborový typ, nevyhledává sem tam hraniční hygenické podmínky, táborovou stravu, občas vážně odlišnou od té maminčiny/babiččiny. Ale myslím, že zůstává o dost ochuzený. Věřím totiž, že v mnoha aspektech dovede takový tábor maminku na čtrnáct dní úspěšně zastoupit a dokonce nabídnout to, co maminka neumí – tedy ne zcela kompletní servis, ale potřebu postarat se o vlastní i kolektivní potřeby a možnost osvojit si samostatnost a péči o sebe.

Myslím, že neznám mnoho hezčích momentů než sjíždět vodu s partou dětí, které s námi jezdí už od roku 2012 a slibují, že příští rok pojedou jako praktikanti, protože se nás nemíní vzdát! Také bych řekla, že vím o málo tak dojemných momentech, jako je ten, kdy držíte kolem ramen svoji táborovou lásku (pro tábornice to může být ten, co váže nejsložitější uzly nebo s nimi neváhá jít bojovku ve dvojici!), opékat volnou rukou buřty  a poslouchat kluky, jak hrajou na kytaru o dávných časech, kdy „na studený zemi ještě uměli jsme milovat a spát“. A mě u týhle písničky vždycky napadne: My máme tu výhodu, že tohle umíme dodnes.