A ještě jedna autorka, která se ve své knize opřela o skutečné události. Karin Lednická a její Šikmý kostel. Z avizované trilogie vyšla první část vloni, druhá letos – musím říci, že jsem v to ani nedoufala. Tu druhou část jsem ještě přečíst nestačila, i když doba četbě mimořádně přeje.
První díl, který se týká let 1894 až 1921, jsem brala do ruky trochu opatrně, to se přiznám. Na první dobrou mě úplně nelákalo ani období, o kterém se autorka zmiňuje, a vlastně ani téma. Horníci? Hm. A oblast staré Karviné a Českého Těšína a okolí – nikdy jsem si nebyla úplně jistá, co to tam bydlí za lidi. Co jsou vlastně zač? Připadali mi nějak neuchopitelní, poznamenaní svou hornickou profesí – rozuměj – alkoholem, únavou a co já vím, čím ještě… Fuj, takové předsudky bez absolutní znalosti. Dodatečně se stydím a všem omlouvám. A jsem ráda, že právě díky románu Karin Lednické jsem mohla víc pochopit, z čeho tamější lidé vyšli, co mají někde hluboko  zakódováno, čím si museli projít, jak si s nimi historické události pohrávaly… Bodejť by z nich nebyla občas patrná jakási nezakořeněnost, rozervanost… A co mi vadilo nejvíc, že v učebnicích dějepisu o tomto kousku naší země nic z jeho historie nenajdete. Nic moc. V nějaké besedě v rozhlase jsem slyšela názor, že by Šikmý kostel měl být zařazen mezi povinnou literaturu, aby současným studentům zaplnil bílá místa. Myslím, že nejen studentům. 
Nechtějte po mně obsah knihy. Prostě si ji přečtěte. Karin Lednická ke své trilogii sbírala podklady léta. Mluvila s pamětníky, „osahávala si terén“, sama navíc z Karvinska pochází. Takže ví.
Žádný z titulů, o kterém tady píšu, není lehké čtení. Co se dá dělat.