Knihy, které stojí za to přečíst

Autor: MARCELA ŽŮRKOVÁ

Váhala jsem a hlavou mi běželo několik titulů. Který nakonec vybrat? A hlavně – který z těch českých?
Upřímně – nejsem milovnice české literatury. Ale jsem nadšená, když objevím něco, co za přečtení stojí a na co jsem vlastně v skrytu pyšná. 
Nečekejte žádný objev jako  – hurá, český Remarque, Hamingway, Atwood nebo Ferrante (a mnoho dalších).

Ale chci se zmínit o jiném románu, který mi i po nějaké době nejde z hlavy. Myslím, že je napsaný přesně, s kultivovaností a vcítěním, se znalostí reálií, proto mě tak zasáhl. Že se to vlastně stalo. Možná ne doslovně, ale zásadní linka příběhu je jasná, postavy kolem něj jsou uvěřitelné. Stejně jako emoce. Nic navíc, spíš méně. Ale tím lépe.
Román Hana, o kterém je řeč, pojednává nejen o padesátých let minulého století a vychází ze skutečných událostí. Nebudu psát žádné podrobnosti, nechci se opakovat po mnoha recenzentech. Přečtěte si ho, nezklame vás. V okamžiku, kdy vezmete knihu do ruky, budete ji v šíleném tempu pořád číst. A možná si u ní budete muset nalít panáka. Není to poklidné čtení. Pro mě nebylo. Ale stálo to za to. 
Alena Mornštajnová je už na naší knižní scéně dlouho. Ujalo se jí nakladatelství Host a myslím, že nelituje. Letos jí vydalo zatím poslední (zdůrazňuji zatím poslední) román Listopád, jehož děj autorka zasadila do období listopadu 1989 a následujících let. Nenapíšu víc, protože jsem ho zatím nečetla. Možná se mi do toho trochu nechce, listopad 1989 jsem zažívala jako dospělá žena se dvěma malými dětmi a také mně se díky němu život na několik let zásadně změnil. Šťastně změnil.

Alena Mornštajnová

A ještě jedna autorka, která se ve své knize opřela o skutečné události. Karin Lednická a její Šikmý kostel. Z avizované trilogie vyšla první část vloni, druhá letos – musím říci, že jsem v to ani nedoufala. Tu druhou část jsem ještě přečíst nestačila, i když doba četbě mimořádně přeje.
První díl, který se týká let 1894 až 1921, jsem brala do ruky trochu opatrně, to se přiznám. Na první dobrou mě úplně nelákalo ani období, o kterém se autorka zmiňuje, a vlastně ani téma. Horníci? Hm. A oblast staré Karviné a Českého Těšína a okolí – nikdy jsem si nebyla úplně jistá, co to tam bydlí za lidi. Co jsou vlastně zač? Připadali mi nějak neuchopitelní, poznamenaní svou hornickou profesí – rozuměj – alkoholem, únavou a co já vím, čím ještě… Fuj, takové předsudky bez absolutní znalosti. Dodatečně se stydím a všem omlouvám. A jsem ráda, že právě díky románu Karin Lednické jsem mohla víc pochopit, z čeho tamější lidé vyšli, co mají někde hluboko  zakódováno, čím si museli projít, jak si s nimi historické události pohrávaly… Bodejť by z nich nebyla občas patrná jakási nezakořeněnost, rozervanost… A co mi vadilo nejvíc, že v učebnicích dějepisu o tomto kousku naší země nic z jeho historie nenajdete. Nic moc. V nějaké besedě v rozhlase jsem slyšela názor, že by Šikmý kostel měl být zařazen mezi povinnou literaturu, aby současným studentům zaplnil bílá místa. Myslím, že nejen studentům. 
Nechtějte po mně obsah knihy. Prostě si ji přečtěte. Karin Lednická ke své trilogii sbírala podklady léta. Mluvila s pamětníky, „osahávala si terén“, sama navíc z Karvinska pochází. Takže ví.
Žádný z titulů, o kterém tady píšu, není lehké čtení. Co se dá dělat.

Karin Ledecká