Něco ze Švankmajera v Alchymické peci

Něco z Alenky. „Bože, ten čas letí.“ Zabědoval Bílý králík.“

V roli pohádkového vypravěče prostupují Alchymickou pecí důmyslně střižené sekvence Švankmajerových filmů a komunikují s protagonisty nebo s konkrétními situacemi. Možnosti dialogu, Jídlo, Něco z Alenky, Šílení, Spiklenci slasti, Přežít svůj život, samotné názvy použitých snímků v sobě nesou charakteristiku Švankmajerovy imaginace a tvorby. Surrealisté upřednostňují proces tvorby před samotným artefaktem. U vzniklého artefaktu pak platí, že se nestane finálním, pokud silou své imaginace provokuje k další interpretaci. V Alchymické peci se tak všechny tyto filmy znovu přetváří a interpretují. Nejedná se však o žádnou kopii Švankmajerova rukopisu, naopak tvůrci s jeho dílem citlivě spolupracují. Ve filmu se objevují například velké detaily snímány na osmičkovou kameru, která svým subtilním kresebným obrazem nabízí divákovi intimní sblížení. „Čím hlouběji jdeš do fantastického děje, tím musíš být realističtější v detailu. Tady je třeba se plně opřít o zkušenost snu. Neboj se „nudné popisnosti“, pedantské posedlosti „nedůležitým detailem“, dokumentárností, chceš-li přesvědčit diváka, že vše, co vidí ve filmu, se ho týká, že nejde o něco mimo jeho svět, ale o to, v čem je až po uši, aniž by si to uvědomoval. O tom ho musíš pomocí všech triků, které ovládáš přesvědčit.“ Píše Jan Švankmajer své desatero v knize Princip imaginace, která je jakýmsi pracovním sborníkem skupiny českých a slovenských surrealistů, které jsou on i režisér Jan Daňhel součástí.

Švankmajer si do svých filmů vybírá herce podle očí a úst, protože právě ty jsou nejčastěji předmětem jeho zájmu v detailech. Oči jsou okna do duše, pusa pak vyobrazuje agresivitu konkrétního člověka, nos je podle něj zbytečný prvek, pouze něco navíc. Agresivita z úst přechází v agresivitu jezení, právě jídlo je podle Švankmajera symbolem všežravosti a agresivity naší civilizace. Pozoruhodné splynutí dvou odlišně tvořících světů lze pozorovat ve vztahu manželů Švankmajerových. Komunikace se zesnulou ženou například skrze tvorbu je důležitým prvkem Alchymické pece. Malířka Eva Švankmajerová byla také součástí Athanoru, výtvarně se podílela na několika filmech a doplňovala tak dva mužské principy Švankmajera a Kallisty. Jan Daňhel ve svém textu na Dokrevue píše: „V Athanoru – středověké alchymické peci – však spolu soupeří tři principy. Tím třetím je před patnácti lety zesnulá a zároveň vše prostupující a hermeticky neoddělitelná Eva Švankmajerová. Bez jejího kritického a k permanentnímu osvobozování neustále vybízejícího ducha by Švankmajerova tvorba nebyla komplexní a byla by rozhodně jiná. Eva tedy energeticky završuje alchymickou triádu „směsi“ Athanoru. Tři principy: rtuť, síra a sůl, která to celé drží pohromadě, aby to neexplodovalo.“

„Proč je havran jako psací stůl?“ zeptal se Kloboučník.

„Filmu se dotknout nelze.“ Proto Jan Švankmajer hmatový zážitek nahrazuje obrazovými detaily a strukturami, které vytvářejí v divákovi pocit fyzického kontaktu s hmotou. Jde o spolupráci zraku s hmatem v mentální rovině. Jeho fascinace dotykem sahá i mimo film, mě upoutaly jeho taktilní básně, které skládá z hlíny, malé kousky suchého materiálu umísťuje tak, aby se hmatově rýmovaly. Kostka se rýmuje s kostkou, kousek hlíny s reliéfem vykresleným špejlí se rýmuje s dalším reliéfem. Pokud je gesto výrazem našich emocí, pak by hliněné rýmy hmatové básně mohly představovat fosilie psychického stavu jejich tvůrce. Dotyková komunikace probíhá také mezi Švankmajerem a jeho fetiši, které sám vyrábí. Při práci používá různé nalezené předměty, kosti, je pro něj důležitá doteková historie daného předmětu. „Fetiš je samostatný subjekt, i když je výrazem vaší touhy, vynaložil jste při jeho tvorbě všechnu svou imaginaci a vložil do něj maximum „možného“. Je to čistý extrakt principu slasti.“ Jeho fetiše, se kterými komunikuje a může je dokonce zapínat a vypínat, vypadají různě, většinou jako nějaký druh zvířete, který je ale seskládán z různých předmětů a kostí jiných zvířat. Oproti těmto až sochařským fetišům pracuje Švankmajer také s fetiši „šuplíkovými“ neboli „zásuvkovými“. Ty se zhotovují naskládáním nepotřebných utilitárních předmětů do zásuvky, třeba do té v psacím stole, a následně jsou zality kukuřičnou kaší a prasečí krví, tak krmí své fetiše domorodci afrických kmenů, aby je nabili novou energií. „Původní setkání šicího stroje s deštníkem na dně šuplíku zmizelo pod duchnou kaše, krve, jílu a popela. Imaginativní síla fetiše se tak stává nespatřenou, esoterní, magickou znásobenou energetickou hodnotou kukuřičné kaše a krve.“

„Já chci čistý šálek, poposedněme o jedno místo.“ Řekl Kloboučník.

„Doteky lidí zanechávají na věcech otisky emocí, které při doteku cítili, a i to se dá animací dostat ven, do filmu.“ Při sledování Alchymické pece jsem měla pocit blízkého dotyku se surrealistickým životem v Athanoru i mimo něj, očima jsem nahlédla okny do duše Jana Švankmajera a prostřednictvím úst poznala, jak sám říká, jeho agresi. Po smíchání jídla, filmu, animace, surrealismu, fetišů a vztahů s blízkými lidmi v Alchymické peci nic nevyletělo komínem. Vytvořil se magický celek, který mě jako diváka přesvědčil o tom, že artefakt, kterým tento film je, může imaginativně pokračovat. Alchymická pec je nyní uvedena v kinech i na online filmových platformách, nezmeškejte možnost nahlédnout do krajiny filmové animované tvorby, poodhrnout roušku surrealismu a blíže se seznámit s imaginací.

Film Alchymistická pec se bude již tento týden promítat na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Pokud Vás tedy tento snímek zaujal, určitě jeho projekci na tomto filmovém festivalu nevynechejte.