„Krutost je Sofie mlátící Amálku polštářem.“ Vavřinec 8 let

Přestože název výstavy působí doslova nadějeplně, hned při vstupu do první místnosti je pomyšlení na radostné dětství rozehnáno dunivými zvuky drobné postavy tlučící hlavou o zeď. Úlek, který ve mně vyvolalo dílo Revolution Krištofa Kintery se během výstavy dostavil ještě několikrát. Mutanti Milana Knížáka, Embrya Barbory Balek nabodnutá na injekčních stříkačkách nebo obří červená dětská hlava s názvem Touch me Viktora Freše. Více děl mě nutilo přemýšlet, zda takto opravdu vidí umělci své dětství nebo naopak dospívání dnešních dětí, jestli oběšená vosková tělíčka mají pro mě významový přesah. To, že dětství není jen idylickým časem víme přece všichni a uvědoměle s tím žijeme, nebo ne?

„Dětství je připravení do doopravdovýho života“ Ctibor 8 let

Kurátor Otto M. Urban mluví o Nadějných vyhlídkách jako o výstavě k zamyšlení. Tento záměr se mu bezesporu podařilo realizovat, jelikož mi další otázky k projektu a výběru artefaktů v mysli vyvstávají ještě měsíc po zhlédnutí výstavy. Dětství si prožil každý z návštěvníků, před vstupem do expozice, a tak jsem pracovala s tím, že by pro diváka mělo být snadnější se s díly ztotožnit. Jednotlivé obrazy, sochy nebo instalace pro mě bohužel tolik nevynikly pod nátlakem celku. Měla jsem pocit, že kurátorský výběr konkrétních vystavených předmětů byl velmi silně ovlivněn snahou vymezit se radostnému zachycení dětství, a tak se mi mnoho děl svou podobností slilo dohromady a vytvořilo nekonkrétní dětský výkřik. Diváka, který by se přišel podívat na bezstarostné výjevy jásajících potomků tak nejspíš potěší pouze pastózní malby Michala Rapanta nebo novější obrazy Marka Meduny. V prvních dvou místnostech se tedy daří najít z dětství ještě něco krásného, dál se už dostáváme k „odvrácené straně“ zrození, začátku života. Melancholie, strach a ztráta naděje se zde střídá s naturalismem a karikaturou v pohledu téměř čtyřiceti českých výtvarníků.

Grotesknost v sochách Jezulátek Androse Forose kombinující plastiku a malbu pro mě v první části výstavy vynikla. Spojení plastiky s malbou v sérii Jezulátek, které na mě působily zároveň strašidelně a mile bych si dokázala představit jako loutky pro dětská divadla. Nejen v tomto případě jsem byla schopna udělat si názor na artefakt až zpětně po výstavě. Teprve s určitým odstupem jsem schopna dešifrovat a domyslet témata, která se v dětskosti objevují: protest, zkreslení, nejistotu, strach, nepochopení nebo nedorozumění. Několik autorů spojuje hledání odpovědi na otázku, kde a jak se rodí lidské zlo, jak výrazný je ve skutečnosti moment cizího vlivu světa dospělých. Konkrétně na tuto myšlenku odkazuje ve svém díle studentka AVU Magdalena Rajchlová prostřednictvím dětských torz, které jsou v těsném úchopu cizí osoby. Dialog jejího projektu s portréty Ivany Lomové a instalací Kateřiny Šedé je koncepčně velmi dobře vyřešený. Na protější stěně od série tělíček Rajchlové jsou umístěny dětské hlavy, které jako by měly doplňovat nejenom prázdné místo, ale hlavně identitu těchto anonymních dětí. Olejomalby Ivany Lomové nejsou pak pojmenovány jmény dětí, ale jejich budoucími profesemi. Autorka pracuje s determinovanou nebo předpovězenou budoucností pro další generace.

Jiný osud pak predikují také záchranářské vesty přešité do tvarů zavinovaček v instalaci 0-3 měsíce Kateřiny Šedé. Dílo reagující na uprchlickou krizi je tak jediným nefigurálním počinem v Nadějných vyhlídkách. V souvislosti s tématem dítěte v pracích Šedé bych pro výstavu Nadějné vyhlídky možná zvolila jiný projekt, konkrétně Mami, dívej se na mě! z roku 2013. V době, kdy po narození dcery Kateřinu opustil její manžel, nebyla schopna s ním navázat vztah ani kontakt, když pak měla malá Julie nakreslit rodiče, na papíře se objevily dvě hlavy a každá se dívala jinam. Šedá se proto rozhodla odjet s dcerou, bývalým a současným manželem do Itálie, kde je rozvodovost čtyřnásobně nižší než u nás. Čtyřletá Julie měla po dobu tří dnů v režii nejenom obsah dovolené, ale stanovovala všem účastníkům, jak se budou chovat. Z celé akce vznikl nespočet kreseb a fotografií. „Očekávala jsem, že se mi podaří tímto gestem změnit zásadní věc ve svém životě: uspořádat vnitřní chaos své dcery a navázat s mým bývalým partnerem nový vztah. Stalo se.“ Kateřina Šedá, 2013.