Autor: Eliška Gogolová
“Narození je začátek celýho života a rozsvěcení hvězdy, kterou máme v hlavě.” Josefína 7 let
Po smrti a pomíjivosti nastává zrození. Jako dítě jsem si představovala, jak se duše zemřelých rodí znovu a hvězdami v podobě malých dětí rozsvěcují svět. Byla jsem přesvědčena, že tramvaje mají číslo podle jedoucího počtu lidí a že jediný správný recept na špagety zná jen moje máma. Pamatuju si pocit nárazu, lehkého zklamání a vyvstání spousty otázek, když jsem během dospívání zjišťovala, že to tak není. S podobným pocitem jsem nedávno procházela výstavu Nadějné vyhlídky v pražském DOXu. Jako druhá výstava z tzv. pandemické trilogie navazují Nadějné vyhlídky na projekt Vanitas, lebky a řezané květiny jsou nahrazeny různými fázemi dětství. Kurátor Otto M. Urban výstavy propojil nejen myšlenkově, ale také dispozičně. Architektonicky jsou obě expozice vystavěny stejně, a tak se divákovi může stát, že se mu při procházení jednotlivými místnostmi vybaví artefakty z předešlého tématu. Ač by se toto propojení mohlo jevit jako problematické, ve skutečnosti podtrhuje myšlenku kurátorského konceptu, totiž odpoutání se od idealizovaného zobrazování dětství.
foto: Lukáš Oujeský
„Krutost je Sofie mlátící Amálku polštářem.“ Vavřinec 8 let
Přestože název výstavy působí doslova nadějeplně, hned při vstupu do první místnosti je pomyšlení na radostné dětství rozehnáno dunivými zvuky drobné postavy tlučící hlavou o zeď. Úlek, který ve mně vyvolalo dílo Revolution Krištofa Kintery se během výstavy dostavil ještě několikrát. Mutanti Milana Knížáka, Embrya Barbory Balek nabodnutá na injekčních stříkačkách nebo obří červená dětská hlava s názvem Touch me Viktora Freše. Více děl mě nutilo přemýšlet, zda takto opravdu vidí umělci své dětství nebo naopak dospívání dnešních dětí, jestli oběšená vosková tělíčka mají pro mě významový přesah. To, že dětství není jen idylickým časem víme přece všichni a uvědoměle s tím žijeme, nebo ne?
„Dětství je připravení do doopravdovýho života“ Ctibor 8 let
Kurátor Otto M. Urban mluví o Nadějných vyhlídkách jako o výstavě k zamyšlení. Tento záměr se mu bezesporu podařilo realizovat, jelikož mi další otázky k projektu a výběru artefaktů v mysli vyvstávají ještě měsíc po zhlédnutí výstavy. Dětství si prožil každý z návštěvníků, před vstupem do expozice, a tak jsem pracovala s tím, že by pro diváka mělo být snadnější se s díly ztotožnit. Jednotlivé obrazy, sochy nebo instalace pro mě bohužel tolik nevynikly pod nátlakem celku. Měla jsem pocit, že kurátorský výběr konkrétních vystavených předmětů byl velmi silně ovlivněn snahou vymezit se radostnému zachycení dětství, a tak se mi mnoho děl svou podobností slilo dohromady a vytvořilo nekonkrétní dětský výkřik. Diváka, který by se přišel podívat na bezstarostné výjevy jásajících potomků tak nejspíš potěší pouze pastózní malby Michala Rapanta nebo novější obrazy Marka Meduny. V prvních dvou místnostech se tedy daří najít z dětství ještě něco krásného, dál se už dostáváme k „odvrácené straně“ zrození, začátku života. Melancholie, strach a ztráta naděje se zde střídá s naturalismem a karikaturou v pohledu téměř čtyřiceti českých výtvarníků.
Grotesknost v sochách Jezulátek Androse Forose kombinující plastiku a malbu pro mě v první části výstavy vynikla. Spojení plastiky s malbou v sérii Jezulátek, které na mě působily zároveň strašidelně a mile bych si dokázala představit jako loutky pro dětská divadla. Nejen v tomto případě jsem byla schopna udělat si názor na artefakt až zpětně po výstavě. Teprve s určitým odstupem jsem schopna dešifrovat a domyslet témata, která se v dětskosti objevují: protest, zkreslení, nejistotu, strach, nepochopení nebo nedorozumění. Několik autorů spojuje hledání odpovědi na otázku, kde a jak se rodí lidské zlo, jak výrazný je ve skutečnosti moment cizího vlivu světa dospělých. Konkrétně na tuto myšlenku odkazuje ve svém díle studentka AVU Magdalena Rajchlová prostřednictvím dětských torz, které jsou v těsném úchopu cizí osoby. Dialog jejího projektu s portréty Ivany Lomové a instalací Kateřiny Šedé je koncepčně velmi dobře vyřešený. Na protější stěně od série tělíček Rajchlové jsou umístěny dětské hlavy, které jako by měly doplňovat nejenom prázdné místo, ale hlavně identitu těchto anonymních dětí. Olejomalby Ivany Lomové nejsou pak pojmenovány jmény dětí, ale jejich budoucími profesemi. Autorka pracuje s determinovanou nebo předpovězenou budoucností pro další generace.
Jiný osud pak predikují také záchranářské vesty přešité do tvarů zavinovaček v instalaci 0-3 měsíce Kateřiny Šedé. Dílo reagující na uprchlickou krizi je tak jediným nefigurálním počinem v Nadějných vyhlídkách. V souvislosti s tématem dítěte v pracích Šedé bych pro výstavu Nadějné vyhlídky možná zvolila jiný projekt, konkrétně Mami, dívej se na mě! z roku 2013. V době, kdy po narození dcery Kateřinu opustil její manžel, nebyla schopna s ním navázat vztah ani kontakt, když pak měla malá Julie nakreslit rodiče, na papíře se objevily dvě hlavy a každá se dívala jinam. Šedá se proto rozhodla odjet s dcerou, bývalým a současným manželem do Itálie, kde je rozvodovost čtyřnásobně nižší než u nás. Čtyřletá Julie měla po dobu tří dnů v režii nejenom obsah dovolené, ale stanovovala všem účastníkům, jak se budou chovat. Z celé akce vznikl nespočet kreseb a fotografií. „Očekávala jsem, že se mi podaří tímto gestem změnit zásadní věc ve svém životě: uspořádat vnitřní chaos své dcery a navázat s mým bývalým partnerem nový vztah. Stalo se.“ Kateřina Šedá, 2013.
„Děti jsou schopny všeho. Protože jsou člověk.“ Maxmilián 10 let
Za zásadní považuji v projektu Mami, dívej se na mě! autonomii dítěte, zároveň zde vyvstávají otázky, kde se tvoří lidská identita. Jakým způsobem a v jakém případě nechá dospělý dítě nejen vstoupit do svého života, ale nechá jej ho ovlivnit. Samotné dětské myšlení o vztahu dítě-rodič je pro mě důležité a dokážu si představit, že by jeho zapojení do výstavy mohlo posunout téma dítěte, v tomto případě jako spolutvůrce, v současném českém umění ještě dál. Nejsem si jistá volbou kurátora záměrně úplně tematicky vynechat období puberty a rodičovství, mám za to, že se tato dvě témata od dětství oddělit nedají a tudíž jsou přítomny i v Nadějných vyhlídkách. U několika autorů je tak jejich vhled do rodičovství velmi patrný, mnohdy je dokonce hlavním tématem. To, že na plátně nevidíme seskupení rodiny neznamená, že v obraze téma rodičovství není. Například sám Lubomír Typlt říká: „Do té doby, než jsem měl sám potomka, mi to připadalo absolutně nemyslitelný, že někdo maluje mimino.“ A ke svému velkoformátovému obrazu dvanácti řvoucích dětských portétů dodává: „To dítě vám křičí v náručí, nemůžete s ním komunikovat a cítíte tu existenciální hrůzu.“
„Slyšíme, ale nemluvíme, to mluví někdo v nás.“ Mikuláš 5 let
Samotné děti k divákovi na výstavě promlouvají skrze citace, které jsou umístěny po zdech galerie. Použít autentické výroky zaznamenané v DOXu na vzdělávacích programech byla podle mě velmi šťastná volba, návštěvníka se kromě obrazů dotýkají i dětské myšlenky, které volně udávají rytmus výstavy. Pokusila jsem se tuto rytmiku členění demonstrovat v mém textu, a tak citace na začátcích odstavců jsou právě ty z DOXu.
Adam Štech zpracovává ve svých obrazech vlastní obavy z rodičovství, kdy dokonce parafrázuje Goyova Saturna požírající vlastní děti tak, že by jej v jeho malbě pozřelo dítě vlastní. Jak velký prostor mají rodiče po narození dítěte? Může nás miminko opravdu pozřít tak, že se začneme ztrácet sami před sebou? Odpovědí by mohl být Otesánek ze surrealistického hororu Jana Švankmajera důmyslně umístěn právě vedle Štechových obrazů.
„Začátek je příprava na konec.“ Olivie 7 let
Nadějně vyhlížející výstava mě nakojila proudem myšlenek a otázek. Oceňuji kurátorův koncept ukázat věci jinak, než se jeví, nejsem si však jistá, jestli se mu jej podařilo dostatečně realizovat. Sympatický je také výběr autorů od starších ročníků po současné studenty vysokých uměleckých škol. Důležité je podle mě také to, jak budou na výstavu reagovat právě studenti a děti. Myslím, že by bylo zajímavé provést výstavou i autory citací a sledovat, případně odposlechnout jejich kritický, ale třeba právě nadějný dětský pohled.
foto: Eliška Gogolová